Když jsem přišel v roce 1953 z Jižních Čech do Litvínova, bylo v blízkém okolí města rybníků skoro jako na Třeboňsku. A protože jsem od mládí náruživě rybařil, brzy jsem si našel svá oblíbená místa u Dolno-jiřetínských rybníků … Kameňák, Teplák, Kalňák (nebo Bahňák?), Vítěz…
Jenže to jsem v té polovině padesátých let netušil, jak blízko je Jiřetínským rybníkům konec. Začalo to v roce 1962-1963 – pokud si matně vzpomínám, první na řadě byl Teplák, pak Kalňák, o něco později Kameňák a Vítěz … Fotograficky jsem stačil zaznamenat „na plné vodě“ Kameňák a Vítěze (viz foto 1 a 2), zánik pak už jen u Vítěze (obr. 3).
Nu a pak už to šlo ráz na ráz – obludné velkostroje začaly přikrývat krajinu pod Chudeřínem, Hamrem a Janovem směrem k Dolnímu Jiřetínu 40 až 80 m vrstvou hlušiny, vytěženou proto, aby se odkryly vrstvy „hnědého zlata“… Během několika málo let se krajina rybníků a mokřadů i malých a větších lidských sídel proměnila v „měsíční krajinu“… (obr. 4, 5).
Tuto přeměnu se mi podařilo zdokumentovat docela důkladně. Na mých fotografický toulkách mi dokonale sloužila má terénní Čezeta 175, vybavená 19 palcovými koly a řídítky s hrazdičkou, vhodná právě pro pohyb v takovém terénu. Za těch 5-6 roků jsem po této liduprázdné „krajině“ najezdil mnoho stovek km a nafotil mnoho desítek filmových svitků. Občas mne na těchto „dobrodružných“ výpravách doprovázel můj dobrý kolega a fotograf Josef Němčík (obr.6)
Místní terén byl přístupný jak pěšky tak na motocyklu vlastně skoro okamžitě po tom, co zakladač opustil dané místo… obrovská váha sterilní hlušiny, udusaná padáním z velké výšky byla tvrdá „jako mlat“ a tak bylo snadné se tam na motocyklu pohybovat…
Ta krajina ale měla, i přes svou gigantickou pustotu a neutěšenost, také svou nespornou fotogeničnost a zvláštní půvab.
Největším lákadlem pro mne však byly vodní plochy, vzniklé v „kráterech“ nedosypaného materiálu na původním terénu (obr.7,8). Obrovský tlak nasypané hlušiny vytvářel malá ale i větší „oka“ naplněná nádherně čistou vodou vytlačenou z podzemí. V parném létě byly mým oblíbeným koupalištěm. Bylo moc příjemné přijet po hodinové jízdě „nahoru-dolů“ rozpálenou „měsíční pouští“, kde teploty dosahovaly saharských hodnot, k takovému jezírku s průzračnou a chladnou vodou, svléknout tlusté motocyklové rukavice, vyzout rozpálené gumové holínky, shodit ze sebe motocyklový mundúr a koženou bundu, a jen tak, na adama, se ponořit do té chladivé lázně a rachtat se tam s jistotou, že jsem v širokém okolí jediný živý tvor…
V té době jsem se také intenzivně zajímal o hydrobiologii, dálkově jsem studoval Střední Rybářskou školu ve Vodňanech, funkcionařil jsem v Českém rybářském svazu a tak jsem se zájmem sledoval i biologické osidlování této na pohled pusté průmyslové krajiny. Příroda je mocná čarodějka a tak už za pouhé dva roky osídlily rostliny břehy některých jezírek (obr.9).
Vozil jsem sebou také planktonní síťku a silnou lupu a hledal jsem v těch čerstvě vzniklých vodních biotopech rodící se život… Netrvalo dlouho, a buchankami, perloočkami a jinou vodní žouželí se voda jen hemžila. Za pět-šest let se dokonce v některých jezírkách objevily první rybky (karas, slunka) vylíhnuté z jiker, přenesených sem na peří vodních ptáků… Ale to už je jiná kapitola.
Když jsem Mostecko v polovině sedmdesátých let definitivně opouštěl, dříve pustá „měsíční krajina“ se už pomalu proměňovala probíhající rekultivací v krajinu života. Rekultivátoři zde zkoušeli pěstovat zemědělské kultury, vysazovat odolné dřeviny… To jsem už ale bohužel, pro jiné životní starosti a zájmy fotograficky nezdokumentoval. Mrzí mne to dodnes, ale čas samozřejmě nelze vrátit zpět.
Když dnes, po padesáti letech, občas alespoň virtuálně „polétávám“ pomocí leteckých a družicových map nad touto krajinou, porostlou souvislým lesním a stepním porostem, s viditelnými vodními plochami, docela nostalgicky vzpomínám na léta šedesátá dvacátého století, na dobu, kdy jsem byl svědkem zrodu „měsíční krajiny“.
Standa KRČKA (text, foto)