Historická
Kdys praotec v dumách seděl,
s Řípu dolů, do Čech hleděl, dal si loka malinovky
a děl: „Vidím Stalinovky.
Od nich cesta do Lomu
vede kolem Koldomu.“
V tom si náhle uvědomil,
že tohle byl hrozný omyl, že musí i v Řípu stínu
střežit státní disciplinu.
Pokáral se: „Čechu, Čechu, raděj si odpočiň v mechu!
Tenhle resort přísluší přece kněžně Libuši.“
Výstavba.
Celé léto plánovali, v zimě se do toho dali, postavili lešení.
Bylo z toho zděšení.
Vždyť prý se to špatně staví.
Vůbec se to nedostaví.
Na písku prý se to staví.
Tak a podobně se baví.
Jezdci slova hned jsou v sedle.
Vždyť ten Koldům staví vedle.
Vždyť se při nárazu větru
pohne o půl milimetru.
Přesto se to postavilo, ještě trochu křiku bylo, pak kdosi uvážil trochu.
Zabroukl si: „Hochu, hochu,
když by se to celkem vzalo,
bydlet by se v tom snad dalo.“
Osídlování.
V Koldomu se začlo bydlet.
Jedni měli špatný výhled,
druzí příliš příkré schody, třetí malý přítok vody, čtvrtí chtí koupelnu dole,
pátí chtí jezdit na kole,
šestí v domě garáž chtěli, sedmí zase zimu měli, osmí by se rádi hned prali,
devátým je byt moc malý, každý s čímsi vyrukuje.
Všechno se to zapisuje,
na papír či do bločku.
Obojí je pro kočku.
Bydlilo se, jedlo, spalo, na výtah se nadávalo,
aby se to nepletlo,
někdy také na světlo.
Když se potmě se schodů
šlo do strouhy pro vodu,
i největší optimista začal vychvalovat místa
odkud se sem přistěhoval.
To se Koldům do tmy schoval,
odvrátil se od neštěstí
a setřel si slzu pěstí.
Lidospráva.
Prý Pán Bůh, když tvořil svět
řekl: „Buď!“ A bylo hned.
V Koldomu dí žena mladá:
„Ať je zde domovní rada!“
Byla z toho instituce, která s lidem ruku v ruce,
pokud ji stačila síla,
každý nešvar odstranila.
Totiž: závady a škody,
vypínání proudu, vody,
hlaholivé nájemníky,
ledničkové příživníky, řvaní pod okny po bále,
pračky, hádky a tak dále.
Protože se časy mění,
upadla již v zapomění
a v Koldomu osud lidský
řídí výbor uličnický.
Tělovýchova a sport.
V Koldomu se sportovalo, cvičilo se, lecsos hrálo,
což je krásné zajisté.
Dnes již jenom šachisté
přeskakují, dosud svěže,
střelce, dámy, koně, věže.
Podle mnohých co šach hrají
lze souditi, ač to tají,
že hra má vliv, a ne malý
na hráčovy břišní svaly.
Kultůra.
Tak začala estráda.
Žádná velká paráda.
Pěkně v tichu, míru, klidu,
dělá se umění lidu.
K umění musíš mít lásku.
To vědí ti od maňásků.
Moc práce se s nimi dali.
No – a pak jim vynadali.
Budoucnost.
Někdo rád, někdo snad plačky,
všichni však své podvlékačky,
které často Koldům zdobí
odstraníme beze zloby.
Po úpravě kolem domu
se všichni vyhneme tomu,
aby nám drásaly nervy
ty plechovky od konservy,
které s papíry a zbytky
vyhazuje mezi kytky.
Naše děti. – Co mám líčit?
Když jim umožníme cvičit,
přestanou řvát, okna mlátit.
Pár slov za to můžem ztratit.
V předvečerních hodinách
vyluxujem všechen prach, aby velcí i děti
mohli televiděti.
Veškostny, faulence, bidla,
kolovrátky, motovidla,
mlátičky, brány, kosiště,
odstraníme ze skladiště.
Nebudem již nikdy lát, ani zkrytě sakrovat,
když nás patrák požádá:
„Kruci, zas už brigáda.“
Jednou máknem na brigádě,
jindy helfnem při estrádě
a po třetí? – kýho výra,
vždyť tu máme pionýra
a sta jiných možností.
Já jsem dobrák od kosti, ale teď se mi chce řvát:
„Nenechte zas všechno spát.“
Báseň Václava Jeneše, obyvatele Koldomu